Do očí bijící zrůdnosti norského barnevernetu stále někteří lidé zpochybňují. Zde je rozhovor s očitým svědkem, jak se v Norsku zachází s dětmi v údajném jejich „nejlepším zájmu“.
K rozhovoru s Jaroslavem Jindrou mě tehdy přivedl tento komentář na facebooku:
„Uvedu svou zkušenost z Norska, i když to bude delší čtení. Pracoval jsem dva roky v soukromém opatrovnickém ústavu Buan Gaard ve Fannremu, jižní Trondelag. Bylo tam kolem 17 dětí, polovina neustále, zbytek jen na víkendy. Jedna z dívek, které bylo už téměř 18 tam byla umístěna 4 roky z důvodu násilí ze strany otce. Ten však už tři roky seděl ve vězení a důvod oddělení od matky tedy pominul. Dívka se chtěla vrátit k matce a byl i nejvyšší čas, aby na prahu dospělosti začala žít ve městě, odkud pocházela a ne na farmě v horách, daleko od lidí. I matka ji chtěla u sebe. Bez úspěchu. Jednou dívka utekla k matce a přivezla ji zpět policie. Vedení ústavu ji za pomoci intrik nechalo zbavit svéprávnosti, takže v ústavu zůstala i po dovršení 18.let. Proč? Kvůli vysokým dávkám, které na její hlavu ústav pobírá. O zájem dětí tedy v Norsku nejde ani náhodou. Profesionální pěstouni si jdou na ruku s úředníky a vůbec bych se nedivil, kdyby je upláceli. Příklad č.2. Děti si hrály bez dozoru s ředidlem. Polévaly si ruku, zapálili a soutěžily, kdo to déle vydrží. Jedna z dívek však namísto do kbelíku s vodou strčila ruku do kbelíku s ředidlem a štetci, takže po zbytek života bude vypadat jako Niki Lauda a dům shořel. Když pomineme fakt, že děti podle pravidel propodobná zařízení nesmí zůstat bez dozoru personálu a hořlaviny nesmí být v obytném prostoru, pak je zajímavá dohra případu. Nejen že nebyli personál či majitel Buan Gaard stíháni. Stát hbitě poskytl peníze na výstavbu nového domu a stavební firma v rámci fakturovaného „budgetu“ postavila majiteli ústavu u moře chatu (zdarma). Jako odměnu za zakázku, v podstatě zaplacenou v nákladech na stavbu domu. Zajímavá je i skutečnost, že majitelem ústavu a tedy i člověkem, který se má starat o děti, ze kterých jsou některé dívky tak říkajíc v rozpuku, je Ivar Buan, někdejší učitel střední školy, který z ní byl nucen odejít pro poměr se svou studentkou (věkový rozdíl cca 40 let). Později ji uvedl do jiného stavu, takže ho okolí přinutilo se s ní nakenec oženit. Tolik malá exkurze do světa norských pečovatelů.“ Jaroslav Jindra
Jak jste se dostal k zaměstnání v opatrovnickém ústavu v Norsku?
Někdy kolem roku 2000 jsem pracoval jako jeden ze dvou designerů při stavbě zábavného parku na španělském ostrově Lanzarote. Šlo o jakousi kombinaci zoologické zahrady s prvky amerického westernu. Na rozdíl od jiných míst bylo všechno vymyšleno tak, aby si návštěvníci mohli hrát od první chvíle až do konce. Park měl nejenom zajímavý koncept, ale byl plný drobných detailů, které zaujaly dva turisty z Norska, kteří na Lanzarote přiletěli na líbánky. Ti se v kanceláři parku zeptali na kontakt na autora. Zazvonil telefon a já se tak seznámil s novomanželským párem, který mne pozval na večeři a nabídl mi vytvořit podobně zajímavé prostředí pro děti z problémových rodin na druhém konci Evropy, v Norsku.
V jakých letech jste v ústavu pracoval ?
Do Norska jsem přijel v roce 2005 a zůstal tam zhruba dva roky. Pár měsíců jsem se rozkoukával, pár měsíců si v hlavě přebíral, jestli to, do čeho jsem spadl, je realita, nebo jen moje vlastní nepochopení, no a pár měsíců mi trvalo připravit si únikovou cestu z místa, které mne po všech stránkách naprosto zklamalo. Cítil jsem se podvedený, ale stěhování ze Španělska bylo finančně náročné a na stěhování z Norska bylo zapotřebí taky dost prostředků.
Jakých národností byly děti v ústavu? Ptám se, protože podle mých informací v Norsku převládá počet odebraných dětí spíše cizinců.
Polovina dětí byla norských, zbytek byla směs, některé se narodily v Bosně, některé v Iránu, v Hondurasu apod.
Na jakou věkovou kategorii dětí byl ústav zaměřen?
V ústavu byly děti ve školním věku tedy zhruba od sedmi do sedmnácti let včetně. Některé tam byly dlouhodobě, i déle než čtyři roky, jiné dojížděly pouze na víkendy, podle individuálního plánu sociálky. V Norsku totiž z určitého hlediska jsou za sociálně slabé považovány i rodiny, které mají tři děti. Děti z takových rodin se pak setkávají právě o víkendech v podobných pěstounských ústavech s dětmi z rodin naprosto disfunkčních. Že by to bylo pro některou z obou stran nějak obohacující jsem nepozoroval, ale nejsem etoped.
Kde se ústav nachází a myslíte, že stále funguje?
Ústav Buan Gaard je v podstatě někdejší rodinná farma v horách nad městem Fannrem, asi 50km jihozápadně od Trondheimu. Pokud vím, nejenom že stále existuje, ale rozrostl se i o nové projekty, zaměřené na matky samoživitelky. To samozřejmě vypadá na první pohled skvěle, stejně jako péče o děti, ovšem Ivar Buan, majitel ústavu, se při plánování projektů nikdy neskrýval s tím, že mu jde nejen o pravidelné státní příspěvky na hlavu umístěnou v ústavu, ale i o dospělou pracovní sílu, v tomto případě matky neschopné se postavit na vlastní nohy, které budou na farmě pracovat zdarma. S trochou nadsázky tedy moderní otrokářský systém, který se neštítí zneužívat ty, kteří jsou v tíživé situaci a nemají kam odejít. Koneckonců i já, jako dospělý a svobodný člověk, jsem měl zakázáno přijímat jakékoliv návštěvy, takže jsem byl v podstatě odsouzený k životu v izolaci.
Jak se pečovatelé/opatrovníci o děti starali?
Až na výjimky v podstatě nijak. Základním úkolem bylo všechny nakrmit, což obstarával personál z polotovarů a konzerv, a nějak děti zabavit. Nejpohodlnější cesta byla pro většinu pustit jim televizi nebo film, případně dětem otevřít hernu s automaty, aby si mohly zazávodit či zastřílet. Tvořivá stránka nulová. Stále jsem měl snahu uskutečnit alespoň část toho, proč mě do Norska pozvali a ukázat dětem, že je svět plný zajímavějších dobrodružství, než je tupé sledování televize nebo vykrádání aut v Trondheimu. Pár skvělých víkendů s nocováním venku, ježděním na koních, na kánoi, nebo chytání ryb se povedlo a na dětech bylo znát, že je to opravdu baví. Pro mě to bylo hodně motivující. Mám děti rád a když vás po skvělém víkendu obejme v podstatě cizí malý človíček, který jinak projevuje emoce jen ztěžka, je to fakt skvělý pocit.
Co byla pro vás nejotřesnější událost, odehrávající se v Buan Gaard?
Těch byla celá řada, od rozčarování, že nic z toho, proč jsem přijel, se nebude konat, po pochopení toho, že sám sloužím jen jako zdroj, na který firma inkasuje od státu peníze. V praxi stačí totiž projekt předložit, najmout zaměstnance, ale o faktickou realizaci se pak už nikdo nestará a peníze na pracovníka od státu tečou. Mě dokonce oficiálně přihlásili jako zaměstnance nějakého zemědělského programu, na který se kasírovalo extra. V životě jsem ale neměl se zemědělstvím nic společného. Pár dní před mým příjezdem se v ústavu stala vážná nehoda. Děti si hrály bez dozoru s ředidlem. Polévaly si ruku, zapálili ji a soutěžily, kdo to déle vydrží. Jedna z dívek však namísto do kbelíku s vodou strčila ruku do kbelíku s ředidlem a štětci, takže její tvář po celý život ponese stopy po těžkých popáleninách. No a dům shořel. Když pominu fakt, že děti podle pravidel pro podobná zařízení nesmí zůstat ani chvíli bez dozoru personálu a hořlaviny nesmí být v obytném prostoru, pak je zajímavá dohra případu. Nejen že nebyli personál či majitel Buan Gaard stíháni. Stát hbitě poskytl peníze na výstavbu nového domu a stavební firma v rámci fakturovaného balíku postavila majiteli ústavu u moře chatu. Jako odměnu za zakázku zaplacenou státem v nákladech na stavbu nové budovy ústavu.
Víte i o nějakých dalších případech, takového zacházení s dětmi?
Jedna z dívek, které bylo už téměř 18 let, byla v Buan Gaard už 4 roky z důvodu násilí ze strany otce. Ten však už několik let seděl ve vězení a důvod oddělení od matky dávno pominul. Ta dívka se chtěla vrátit k matce a byl i nejvyšší čas, aby na prahu dospělosti začala žít ve městě, odkud pocházela, a ne na farmě v horách, daleko od lidí. I matka ji chtěla u sebe. Bez úspěchu. Jednou dívka utekla ke své matce do Trondheimu a policie ji přivezla zpět do ústavu. Ivar Buan ji za pomoci intrik nechal zbavit svéprávnosti, takže v ústavu zůstala i po dovršení 18. let. Proč? Kvůli vysokým dávkám, které na její hlavu ústav pobírá. O zájem dětí tedy v Norsku nejde ani náhodou. Profesionální pěstouni si jdou na ruku s úředníky a vůbec bych se nedivil, kdyby k tomu byli nějakým nezákonným způsobem motivováni. Jinak bych vůbec nechápal jejich vstřícnost na jednu stranu a totální nezájem na stranu druhou.
Zábava pro děti už tak odtržené od reality
Jaké povahy byli zaměstnanci ?Měly tam děti alespoň v někom oporu?
Fluktuace personálu byla veliká. Většina těch, které jsem poznal, neměla o děti valný zájem a z mého úhlu pohledu měli dost práce sami se sebou. Šlo obvykle o různé norské životní ztroskotance, kteří přišli o práci, nebo se jim rozpadla rodina a neměli sami kam jít. S vidinou šance spadli do pasti jménem Buan Gaard, kde dělali práci, která jim nic neříkala, a nesměli přijímat návštěvy zvenčí. Prostě život jako v nějaké sektě, kde jediným bohem, který má ve všem pravdu a rozhoduje o vašem štěstí a tom, co smíte a co ne, je majitel ústavu a jeho o více jak třicet let mladší manželka. Nic proti generačním rozdílům mezi manžely, ale za zmínku asi stojí, že ji Ivar Buan v roli učitele střední školy poznal jako svou studentku. Nemůžu si pomoci, ale sexuální vztah mezi učitelem a žákem mě zrovna v pořádku nepřipadá. Pro městečko Fannrem nepříjemná situace se vyřešila tím, že Ivar Buan školu opustil, založil soukromý opatrovnický ústav a nakonec se se svou těhotnou přítelkyní oženil. Udivuje mě, že člověku s takovým morálním profilem stát svěří do opatrování cizí děti, mezi kterými jsou i dívky jen o málo mladší, než je jeho manželka. Když už jsem zabrouzdal do soukromí profesionálních pěstounům, šokující pro mě bylo, jak to u manželů Buanových vypadá doma. Jednoduše – takový binec jste v životě neviděli. V našich podmínkách by lidé žijící v takové špíně měli sami dost problémů se sociálkou. Ta však do jejich domu nikdy nevstoupila a pořádek v budovách ústavu zabezpečuje jeho personál.
Byl ještě někdo další komu se přístup k výchově a pečování o děti nelíbil?Vyšel s tím někdo na povrch tak, že by třeba podal stížnost, žalobu na ústav nebo podobně?
Jeden čas v ústavu pracoval kolega, rodilý Nor, Ralf Arild, se kterým jsem rozebíral svůj pohled na nemorálnost celého systému a zejména na Buan Gaard samotný. Tvrdil, že to v jiných ústavech není o moc jiné, ale osobní zkušenost s jinými ústavy naštěstí nemám. Ralf vydržel v Buan Gaard asi čtvrt roku a pak odešel pracovat do centra pro uprchlíky, pokud si dobře pamatuju. Netuším, jestli někdo někdy vyvinul snahu seznámit veřejnost s realitou. Já tehdy oslovil mailem několik norských deníků, ale nedočkal jsem se žádné odpovědi. Pro cizince není snadné se orientovat v systému a vědět, na koho se obrátit. Mě se koneckonců nikdy nepodařilo z norského systému vyrazit ani výplaty, dlužné podle znění smlouvy. Žádost jsem podal, ale jak jednou ze země odjedete…
Máte nějaké zpětné vazby na děti, které byly z ústavu vypuštěny, jak dnes žijí stěžují si na přístup v ústavu?
Nemám. Netuším, kde jim je konec. Držím jim ale palce, aby našly svou cestu a ti, kteří měli nějaký talent, ho neproflákali jenom proto, že ho nikdo poslední roky nerozvíjel.
Psal jste, že stát pobírá na jedno dítě velké finanční částky, máte představu kolik to může být? ( Norský právník v rozhovoru pro Echo24.cz tvrdí, že se příjmy pěstounů někdy pohybují až kolem 15 000 Euro, je to možné?
To určitě závisí na počtu dětí, protože se platí za hlavu umístěnou v ústavu. Dalším nezanedbatelným příjmem jsou různé příspěvky na zvelebení, nebo utopení vlastních nákladů v provozu firmy. Jako pečovatel prakticky neplatíte za elektřinu, za jídlo, za palivo, za vozidla, za zábavu, vše jde do režie. Kolik přesně dostávají pěstouni si bohužel nepamatuju, ale myslím, že váš norský zdroj nebude daleko od pravdy.
Myslíte, že je více takových ústavů v Norsku, je toto zacházení s dětmi podle vás běžná tamní praxe?
Nemám osobní zkušenost s jinými ústavy, ale podle zkušeností mých norských kolegů je systém, kdy je finanční osoh postavený nad štěstí dětí, v Norsku nic neobvyklého. Myslím, že je to vždy o lidech, o jejich skutečné motivaci, o poctivosti, svědomí, ale také o nastavení systému a kontrole. Pamatuju si, že kontroly ze sociálky jezdily do Buan Gaard zřídka a vždy zamířily jen do kanceláře. Nikdy jsem nezaznamenal, že by procházely objekty, zjišťovaly v jakých podmínkách žijí pěstouni, promluvili si s dětmi nebo personálem, nebo se zúčastnily nějaké denní aktivity ústavu. Nedělám si však iluze ani o jiných zemích. Jezdím jako dokumentarista prakticky po celém světě a narazit na smysluplné rozvojové či jiné tzv. humanitární programy je docela vzácnost.
Zkoušel jste už někdy dříve tyto vaše zkušenosti zprostředkovat médiím?
Jak už jsem zmínil, zkoušel. Oslovil jsem norské deníky, ale bez odpovědi.
