Původně jsem myslela, že první budu sepisovat zážitky ze stavby, na níž jsem si částečně (v rámci možností standardní ženy) vyzkoušela práci topenáře.
Uběhlo pár týdnů a všechno je jinak. Slet událostí mě donutil najít si rychle alespoň nějakou solidní práci, a tak jsem nastoupila do místního „hotelu u letiště“, jako recepční.
Říkala jsem si, ostatně je to práce, kterou jsem dělala před 14 lety při studiu, tak si z ní něco málo ještě pamatuju. Jako rezervační systém, používají Hores, ve kterém jsem taktéž už pracovala a paní vedoucí recepce je moc fajn, taková energická, nezakomplexovaná ženská – těch je málo.
Do karet mi hrála i pracovní doba, začátek sice v 6:45, ale mám to 5 minut od baráku a končí se ve 3, takže stíhám povyzvedávat děti a ještě s nima udělat úkoly, pak večeři, uklidit a takový ty další domáci věci.
Takže jo, sice 120,- na hodinu, ale zkusim to.
Z recepční obsluha wellness centra a skladnice
První den jsem se za chodu seznamovala se všema věcma. Moc jsem to nestíhala, všechno vypadalo takový chaotický, málekterý úkon jsme dodělali do konce. Vždycky do toho zazvonil telefon přišli hosti nebo přivezli zásilky… Ano zásilky, on totiž ten hotel na přilepšenou recepčním zřídil v kumbále skládek pro Zásilkovnu.
„To je v pohodě, to dáš, to jen přijmeš balíky – pípneš tady, pípneš tady, pípneš ještě jednou, nahraješ do systému a vytiskneš potvrzení“
Aha.
„Neboj to dáš. Jedno potvrzení je pro týpka ze Zásilkovny, druhý pro nás. Ale bacha! – jinak je to, když přijde člověk jen, že chce poslat balík … to musíš tohle a támhleto…“
Zkrátka balíků bylo víc, jak se blíží Vánoce, tak den ode dne zaplňovaly kumbál a delší čas zabralo jejich naskladňování, vydávaní a pak taky počítaní pokladny.
Ale ok, to se taky vstřebalo.
Pak teda ještě „akorát, jenom“ se prej musí kontrolovat sauna a vířívka, do čehož patří nejeHnn rezervace a vystavování účtů, ale taky samozřejmě udržování pořádku, a to tak, že si ho udržujete sami. Vyhříváte saunu, napouštíte a vypouštíte vířivku a po cachtání tam vytřete, aby mohli jít další wellnessáci.
To samozřejmě za provozu recepce, takže doupratujete a utíkáte zpět na recepci, kde na vás čekaj lidi s heslem pro Zásilkovnu nebo hosté na ubytování. Vždycky se všichni dočkali a došla ne ně řada. Když je recepce prázdná kontrolujte maily, dotazy, rezervace, extra poždavky… to všechno uděláte a občas se stane, že sedíte a třeba 10 – 15 minut nemáte absolutně, co dělat. Tak si objednáte v restauraci jídlo, protože zjistíte, že jste od rána neměli ani Ň v hubě a začíná se vám hlady motat hlava.
Bylo mi řečeno, jídlo je dovoleno přinést na recepci, ale pojídá se nenápadně v koutě. A nandavá se recepčnímu, až když má restaurace volněji.
To vše se dalo pochopit.
Asi nejvíc mi nahánělo hrůzu osazenstvo managemantu hotelu – paní majitelka a syn.
Hned první den mi bylo podezřelé, že vedoucí recepce přišla s ubrečenýma očima, protože se jí dotkly nadávky od paní ředitelky.
Ta uřvaná dáma, co si ulevovala křikem na pokojské seděla asi 4 – 5 kroků za mými zády. Bylo mi ale řečeno, že na recepční si nedovoluje. I tak jsem ji zbytečně nedráždila. Zdravila jsem, až když se podívala mým směrem. Mluvila jsem na ni, jen pokud to bylo nezbytně nutné a musela jsem vyřídit vzkaz.
Ve stejný den se mnou nastoupil do tamní restaurace nový kuchař. Druhý den se ozývaly z kuchyně zvuky, jak z Texaskýho masakru motorovou pilou. Křik a rachot. Krátce po té si nový kuchař sebral saky paky a odešel.. prý měl problémy s alkoholem a nechtěl ve volném čase uklízet.
Přestože jsem i po pár dnech práci recepční, uklízečky wellnessu i skladnice zásilkovny zvládala docela dobře, přišla řada i na mě.
Stejně jako minulý týden, i tento jsem měla směny po sobě. Vstávala jsem v 5:20, připravila snídaně, svačiny a věci do školy.
Po osmihodinovým očistci, jsem ještě ze setrvačnosti sem tam dětem udělala řízky nebo upekla kachnu 😀
To jsem se vždycky tak trochu těšila zas na další den do práce, protože doma se kupil nepořádek. Prádlo se samo nevypralo a myčka nenaplnila…
V den D jsem si dovolila pomoct v konferenční místnosti se sběrem špinavých skleniček a talířů z rautu. Holky z restaurace nestíhaly a já zrovna měla jen Zásilky a rezervace. To mohlo počkat.
Odnosili jsme nádobí a já s hlavní recepční jsme dostali hlad. Při odnosu posledního nádobí do kuchyně, jsem se zeptala na oběd pro nás. Jenže jsem si nevšimla, že tam vzadu pomáhá vařit zrovna i paní majitelka.
Než jsem dostala jídlo začla na mě slušně vycvičeným ječákem řvát „tohle ste udělala naposledy! Nebudete votravovat v kuchyni, když jsou obědy! Vy budete jíst až ve tři hodiny, kurva!
Jenže to paní majitelka nevěděla, s kým mluví.
Jsem šťastná, že jsem měla tu možnost nedělat ze sebe dalšího fackovacího panáka, jako je celé osazenstvo hotelu. Řekla jsem jen „tak takhle tady se mnou mluvit nebudete. Loučím se“ Koutkem oka jsem ještě zahlídla krčící se personál za rohem – báli se aby to neschytali taky.
Vzala jsem si věci a během minuty sedla do auta a odjela.
V tu chvíli jsem si uvědomila, kolik lidí, s tím nemůže praštit, jako já a musí se nechat šikanovat zakomplexovanýma lidma, co si neuměj uspořádat vlastní život a vylejvaj si vztek na zaměstnancích.
Hluboce se sklánim před vámi všemi, kdo musíte poslouchat denodenní křik a ponižování od zaměstnavatele, protože nemáte možnost výběru. Později jsem zjistila, že tenhle hotel je tím pověstný. Ale věřím, že podobných pracovišt je víc.
Zkuste se tomu postavit, nedejte se.
